Houslistka 63. kapitola

Pospolu jsme odcházeli z obýváku do kuchyně a smáli se na všechny strany. Nálada byla povznesená a všechno bylo… perfektní, když Edward náhle strnul na místě. Nesí se mu dokonce v náručí pomrvila s tím, že ji prý nepříjemně mačká. Došlo mi okamžitě, že tohle nevěstí nic dobrého.

A taky že ne, jak jsem zjistila hned poté, co se ozvalo zvučné zaklepání na vchodové dveře.

„Edwarde,“ oslovil ho mile Aro, obstavěný tou svou bandou přisluhovačů. „Caro amico! Rád tě znovu vidím,“ dodal s úsměvem. Nepřišel mi nijak hrůzostrašný, až na ty tři nohsledy, kteří ho obklopovali jako těsný štít a tvářili se nanejvýš zle.

„Aro,“ oslovil ho nenadšeným tónem Edward, který, ještě předtím než otevřel dveře téhle nevítané návštěvě, zavolal na mobil Carlisleovi, aby se co nejrychleji vrátil domů. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?“

„Ále, je to jen formalita. Můžu dál?“

„Samozřejmě,“ odpověděl s nevolí Edward a pravou rukou máchnul k obýváku. „Jen, mám tu těhotnou družku s dcerou a nechci –“

„Nemusíš mít strach, Edwarde, dávám ti mé slovo, že se jim nic nestane. Ať se jdou v klidu najíst a my si prozatím promluvíme, ano?“ Můj manžel se chvilku mračil na Arovu hlavu a já napjatě čekala, co se bude dít, ale když nakonec rázně přikývnul, tělo mi zase zaplavil prozatímní klid. Edward četl myšlenky, a kdyby od italského vládce očekával jakýkoliv podraz, nikdy by nás samotné nenechal.

„Posaďte se zatím v obýváku, hned jsem u vás.“

„Ovšem,“ pronesl vznešeně Aro a všichni čtyři si to hned nato odkráčeli do obývacího pokoje. Zaslechla jsem jen vrznutí křesla a gauče, to bylo vše, co prozrazovalo návštěvu v domě.

Edward nás odvedl do kuchyně a posadil k už prostřenému stolu. Malou strčil do její dětské židle, já byla hned vedle ní, a i přestože můj muž nevypadal nijak vystrašeně, já začínala opět cítit pochyby a obavy. Oni byli čtyři a on sám. Já byla jen přívažek s těžkým nákladem a Nesí… to bylo nevinné dítě.

„V klidu se najezte, pak pro vás přijdu, ano?“

„Fajn,“ pípla jsem s trochu se chvějícím hlasem. Nechtěla jsem dávat najevo strach, ale… Ti cizinci kousek od nás byli upíři a rozhodně v přesile.

„Neboj se, lásko. Aro přišel jen na přátelskou návštěvu,“ dodal uklidňujícím hlasem, políbil mě i Nesí na čelo a než vyšel ze dveří, ještě nám popřál dobrou chuť. Vonělo to krásně, to ano, ale nervozitou se mi kroutil žaludek, takže předešlý hlad zmizel jak pára nad hrncem. 

Co když si ho Edward nepřečetl dobře? 

Co když mají nějaké skryté a nečisté úmysly? 

Nechtěla jsem, aby se cokoliv stalo mým dětem.

Přinutila jsem se zakousnout do domácího hamburgeru, který mi můj upír připravil, a ta božská chuť mě na okamžik zbavila veškerých myšlenek. Ať už dobrých nebo těch špatných. A třebaže to nebyl úmysl, rozhovor mezi Arem a Edwardem se donesl až k mým uším.

„…měl by sis na ni dávat pozor,“ promlouval k mému upírovi vážným tónem Aro. „Přišla až do Volterry s tím, že jste adoptovali lidské dítě, teda konkrétně obvinila přímo tebe, a že je to nemyslitelné a mělo by se s tím neprodleně něco udělat. Co jsem jí na to asi tak mohl říct? Edwarde, přijdou ke mně, když si myslí, že byl porušený zákon, a Tanya si, teda hlavně kromě pomsty, právě tohle myslela.“

Tanya? blesklo mi hlavou to slizké jméno. Nikdy bych nevěřila, že by něčeho podobného byla schopná. Tak proto jsou tu? Kvůli ní? Udala nás, tedy Edwarda, že tu má lidskou holčičku?

„Ta mrcha!“ vybuchl Edward. „To udělala jen proto, že jsem ji odmítl a vyhodil oknem,“ dodal vztekle a odfrknul si. Doprovodilo ho jedno zvučné hvízdnutí, které zaslechla i ta moje princezna a hlasitě s úsměvem zatleskala.

„Demetri!“ ohnal se po hvízdálkovi vládce.

„Promiňte,“ ozvalo se kajícně.

Znovu jsem se zakousla a němě přežvykovala s ušima stále na šťopkách. Chtěla jsem vědět, co s tím Aro udělá, protože trest za porušení zákona byl jeden jediný a bez výjimky neodvolatelný. Teď to vypadalo, že jde o životy přinejmenším nám třem, ale nejspíš nejen nám…

„Edwarde, upřímně… Vím, že tu nejde o porušení ničeho, protože...“ Snažila jsem zaslechnout i zašustění, ale bylo tam najednou jen absolutní ticho.

„Protože?“ vyzval ho můj muž.

„Nevím, jak to vezmeš, ale pravdou je, že mi tvůj otec když zjistil, že jsi přivedl lidskou dívku do jiného stavu, napsal.“ Edward se šokovaně nadechl. „Jsme přátelé, Edwarde, bylo jen správné, že to udělal, nebo sis snad myslel, že bych na to nepřišel? Samozřejmě že ano a bylo by to horší. Protože pouze ti, co porušují zákon, se musí schovávat a dělat tajnosti. Carlisle mi otevřeně napsal, o co jde, vysvětlil situaci, a že si nepřeje, abychom se prozatím setkali, ale když jsem měl vyjížďku do Kanady, kde se objevil problémem s přemírou novorozených, řekl jsem si, že je konečně na čase poznat ta tvá výjimečná stvoření.“

„Hm,“ zamumlal zmateně můj manžel.

„Nemyslím to zle, Edwarde. Jsi jediný z upírů, co znám, který má biologického potomka. To je ten největší dar.“

„Já vím.“

Spolkla jsem poslední sousto a olízla si prsty. Moje hlava pořád nedokázala pochopit, jak Carlisle mohl něco podobného udělat, i když to zřejmě bylo správné řešení. No, i tak. Věřila jsem mu a on zatím podával zprávy do Volterry?

Podívala jsem se na mou maličkou, která už pomocí lžičky papala úplně sama a ani se u toho nezakydala jako čuňátko. Zhluboka jsem se napila minerálky, která najednou chutnala nějak hořce, a pak se postavila k Nesí, abych jí pomohla s krmením.

„Ta malá ti je nesmírně podobná,“ pronesl Aro úsměvně.

„Ano, je to až neskutečné.“

„Zajímalo by mě, jak jsi to dokázal, že jsi tu lidskou dívku –“

„Bella, jmenuje se Bella,“ osočil se Edward možná až příliš zhurta.

„Ovšem, omlouvám se. Isabella je nádherné jméno. Ale nerozumím, jak jsi něco podobného vůbec dotáhl až do konce. Vždyť lidé tak nádherně voní…“

Chvíli bylo ticho, než se Edward opět rozhodl promluvit. Zajímalo mě, co na tohle odpoví.

„Já… řekněme, že jsem měl tehdy motivaci.“

„Láska?“ vyzvídal dál nadšeně Aro.

„No, ne tak úplně. Tak čistá motivace to rozhodně nebyla. Bella byla jediná ze všech, komu jsem se nedokázal dostat do hlavy.“

„Takže jsi ji nemiloval, když…“ Takticky se odmlčel.

„Ehm, myslím, že někde hodně hluboko ano, ale byl jsem nehorázný sobec a –“

„Děvkař!“ doplnila jsem ho až z kuchyně. Téměř okamžitě se ozval smích.

„To by stačilo,“ utrhl se na tu svoji sebranku. Pak opět zavrzalo křeslo a zaslechla jsem kroky, načež se v kuchyni objevil Aro po boku s provinile pokukujícím Edwardem. „Bello,“ oslovil mě přátelsky. Přešel až ke mně, lehce mě objal a políbil na obě tváře. Typicky italské. „Rád tě konečně poznávám, drahá.“

„I já vás,“ kuňkla jsem stydlivě. Nevím, čím to bylo, ale z Arovy tváře prostě zlo nekoukalo. Jeho pohled byl milý a upřímný. Tohle jsem rozhodně neočekávala.

„Nač ta formálnost? Říkej mi prosím jen Aro. Jestli mi to tedy etiketa dovoluje, abych to byl já, kdo navrhuje tykání,“ povídal a zdvořile se přitom usmíval.

„Mami?“ ozvalo se zpoza mě. „Kdo to je?“ vyptávala se zvědavá Renesmé. Oči měla vyvalené jak dva malé tenisáky a bradičku překvapením spadenou. „Batman?“ Zajímavé, že se z obývacího pokoje tentokrát neozvalo ani vydechnutí.

„Cože?“ vypadlo z Ara na oko vylekaně. „Proč zrovna Batman?“ Koutek mu znatelně pocukával.

„No, protože máš ten černý plášť, jako má Batman. Superman být nemůžeš, ten má červený s červenými trenýrkami.“

„Miláčku,“ chopil se slova Edward. „Tady pan Aro –“

„Nebo mi můžeš říkat strejda Aro, jestli chceš,“ obrátil se s touhle prosbou přímo na naši dceru.

„Tak tedy pan nebo strejda Aro je vlastně náš král, víš?“

„Král?“ Teď už poulila očička až na orbit. „Takže máš i královnu?“ chtěla vědět hned vzápětí a to už k novému upírovi samozřejmě nadšeně natahovala ručičky, aby si ji vzal do náručí. Nebudu lhát, že jsem na místě hrůzou neztuhla a Edward nejspíš taky, ale pohled do Arovy tváře mě hned nato uklidnil. Byl v ní mír a obdiv. V žádném případě hnusná vypočítavost a zlé úmysly.

„Ano, ano, tak. Mám i svou milovanou královnu, která na mě čeká doma.“

„Wowww,“ protáhla nadšením poslední písmenko, zatímco už jsme se všichni pospolu vydávali vstříc obývacímu pokoji.

„A jaké to je, když vládneš?“

„Těžké.“

„Těžké? Vždyť nemusíš vůbec nic dělat. Ani si uklízet pokojíček,“ stěžovala si ta naše rozumbrada rozmrzele a po očku pokukovala po nás dvou. Ne že bychom ji nutili do nějakých závratných a dlouho trvajících uklízení jejího nepořádku, ale když se opravdu stane, že malá udělá pořádný svinčík, tak ji s Edwardem donutíme, aby si to po sobě pěkně uklidila. Většinou se jedná o hračky… Hromady a hromady hraček.

„Ne, to máš pravdu, ale zase musím pracovat. Rozhodovat o důležitých věcech a někdy je to velice těžké, víš?“

„Aha,“ dodala nechápavě. „Ale myslím, že je to lepší, než když si musíš uklidit pokojíček, protože tě jinak nenechají koukat na pohádku.“ Aro se momentálně tvářil naprosto okouzleně a díval se na Nesí jako na nějaký osmý div světa. Ne tak, jak to dělá její otec, s veškerou láskou, ale každopádně to bylo opravdu překvapující.

Všichni jsme se pohodlně usadili. Musela jsem si zvyknout, že si mě a Nesí teď všichni prohlíželi jako dvě laboratorní krysy. Hlavně Nesí a mé břicho.

„A hele, kdo jsou tihle?“ zeptala se z ničeho nic stále zvědavá Renesmé.

„To jsou moji… ehm, pobočníci.“

„A co to je pobočník?“

„Ti, co pro mě pracují,“ odpovídal klidně a vůbec nevypadal nikterak nervózní. Zato já byla, když se moje holčička najednou schoulila blíž k Arovi a přímo do ucha mu zašeptala – ovšemže tak, že jsme to slyšeli naprosto všichni –, kdo že je támhle to. Ukazováčkem nezapomněla nenápadně naznačit Demetriho. Myslím, že Aro ani nekoukal, kam ukazuje, protože jeho dar mu naprosto jasně prozradil, koho malá myslí.

„Jmenuje se Demetri,“ špitnul jí nazpátek tak, že jsme to zase slyšeli naprosto všichni, přičemž dotyčný se viditelně ošil. A pak se z ničeho nic Aro na celou místnost hlasitě rozesmál. No, Edward se nebavil ani trošku, naopak seděl ztuhle jako prkno a pohledem propaloval Demetriho. „Musím přiznat, že některé výroky tvého bratra Emmetta jsou unikátní. Hotové perly,“ mluvil směrem k našněrovanému Edwardovi, který se malinko uvolnil. Vadilo mi, že nejsem v obraze.

Teda nebyla jsem, dokud si moje dcera nezačala namotávat pramínek vlasů na prst a potutelně pokukovat právě po Demetrim. Že by její první, platonická láska? Zatrnulo mi.

„Demetri,“ zavolal na něj Aro. „Nechceš se seznámit tady s Renesmé?“ Nic. Ticho. A dotyčný jen postával a vyplašeně po nás pokukoval. „No tak, přece nenecháš dámu čekat.“

Edward teď horečně zatínal čelist. „Myslím, že to není nutné,“ zaprskal dotčeně.

„Ale no tak, Edwarde, přece bys to svojí dceři neodepřel, no ne?“

„Vždyť jí ještě nejsou ani čtyři!“

„Tati! Já už jsem velká,“ ohradila se dotčená Renesmé. Edward si jen povzdechl a svěsil hlavu do dlaní. Až na Demetriho se všichni usmívali jako šašci. Včetně mě, protože to opravdu bylo směšné. Nesí byla ještě příliš maličká, takže nic nehrozilo…

Aro se na gauči posunul a udělal tak místo pro svého nohsleda, který se s nevolí posadil hned vedle nich. Moje holčička se schovávala za vlasy, ale občas vykoukla, aby sem tam hodila po Demetrim stydlivý pohled a široký úsměv. Tvářičky měla lehce purpurové a byla u toho tak nehorázně roztomilá, že roztál i ten tvrdý upír a sem tam jí taky věnoval pozvednuté koutky. A až na ty rudé oči to byl celkem hezký chlap. Vysoký, mohutný s havraními vlasy.

„Tak, Bello, koukám, že čekáte další přírůstek, tedy podle zvuku spíš dva.“

„No… ano. Budou to dva chlapci.“ Arovi se úžasem rozzářily oči.

„Edwarde, úplně ti závidím, abych pravdu řekl. Já bych nic podobného nedokázal.“

„Třeba ano,“ pousmál se váhavě můj upír, když vtom do domu vtrhla Esmé s Carlislem. Všichni upíři vyskočili na vlastní a ti tři z gardy dokonce zaujali útočnou pozici.

„Carlisle!“

„Aro? Copak tady děláš?“

„To je nějaké přivítání, starý brachu?“

„Ah, promiň,“ pověděl Carlisle a přistoupil až k Arovi, který mezitím strčil malou Nesí do náruče Demetrimu. Následovalo objetí, dvojité políbení na tvář, ale já nedokázala odtrhnout oči od mé holčičky, která se teď červenala jako paprika. Ale jakmile prvotní šok překonala, drze se k tomu cizímu upírovi přitulila a spokojeně vrněla jak kotě. To už nepadala čelist jen mně, ale i Edwardovi.

Carlisle s Esmé zapředli rozhovor s Arem. Vyptávali se na to, jak se má, a pročpak se tak najednou rozhodl tu objevit, no, a podobné otázky. Chovali se k sobě jak staří přátelé, což bylo divné hlavně proto, že jsem slýchala, jak dokážou být Volturiovi krutí. Většinou se sice tahle krutost točila okolo Caia, ale i tak.

Esmé se právě vyptávala na situaci v Kanadě, která se bohužel dostala už i do celostátních zpráv, když se ozvalo dětské decentní odkašlání od Renesmé. Moji pozornost upoutala okamžitě. Koukala se tak naprosto zbožným pohledem na Demetriho, až se mi snad na okamžik zastavilo i srdce. A pak promluvila.

„A ty máš nějakou manželku?“ vypadlo z ní nesměle, zatímco nepřestávala namotávat pramínek vlasů na prstík. Všichni jsme jak na zavolanou ztuhli, rozhovory ihned umlkly a vše se zaměřilo jen na ty dva.