Houslistka 61. kapitola

Poslední věty, které mě tam pronásledovaly jako ozvěna, byly:

„Přece teď nebudeš spát,“ hlesl rozechvěle Edward. „Ne po tom, co jsi mi teď řekla,“ namítal ještě jeho už vzdalující se hlas.

Usínala jsem opravdu na výsost spokojená a s vědomím, že je všechno na tom správném místě.

Tak, jak má být.

„Lásko,“ špital mi melodicky Edward přímo do ucha a tahal mě tak z toho úžasného snu, ze kterého se mi však vůbec nechtělo. Byli jsme v něm jen my dva. Bez jakýchkoliv dalších upírů. Ani naše maličká narušitelka se tu neobjevila. Jen já a můj upír. Můj manžel. Pořád jsem si na to tak nějak nedokázala zvyknout. Na to, že je teď Edward až dokonce existence jen a jen můj, ale začínala jsem tomu postupně opravdu věřit. Celým srdcem.

Vzpomněla jsem si na moje vyznání těsně před usnutím a uvnitř mě se všechno blažeností zatetelilo. Dokázala jsem to! Konečně jsem to řekla…

Zamžikala jsem do tmy, kterou z ložnice vyhánělo jen slabé světlo z barevné secesní lampičky na nočním stolku. Před očima se mi v mžiku objevila Edwardova prosluněná tvář. Zářila. Nakažlivě se usmíval, než se sehnul, aby mě mohl políbit. Protestně jsem zamručela a chtěla se obrátit na druhý bok.

„No tak. Vstávej, zlato,“ lákal mě k úplnému probuzení jeho sametový hlas. Ten jsem nemohla neuposlechnout, i když se to neobešlo bez tichého protestního zavrčení, zamručení, a kdo ví jakých dalších nesouhlasných zvuků, nad kterými jsem však neměla sebemenší nadvládu. „Já vím, že se ti nechce, ale Renesmé se už s našima před několika hodinami vrátila a celá natěšená ti chce ukázat, co si vybrala a pak…“ Edward se odmlčel a jeho tvář zvážněla. „Carlisle odjel do nemocnice udělat ty poslední testy a… něco se mu na nich prostě nezdá, tak by tě rád prohlédnul ještě teď večer.“

Srdce mi okamžitě spustilo obvyklou tirádu. Bála jsem se. Nepředstavitelně. S Nesí bylo vždycky všechno v absolutním pořádku, až na tu potřebu krve, o které jsme v začátcích neměli nejmenší představu, přesto… 

Můj manžel se však tvářil klidně.

„Ale byli jsme domluvení až na pozítří, ne?“ vyptávala jsem se stále ještě rozespale.

„Ano, já vím, jen… Bude lepší, když se necháš prohlédnout,“ pronesl absolutně pevným hlasem, ve kterém bylo znát, že smlouvání nepřichází v úvahu. Povzdechla jsem si a odkývala mu to. Nechtělo se mi, ale když můj tchán našel něco, co je potřeba znovu vyšetřit, pak… budiž. Pro mé dítě cokoliv.

„Fajn. Jen se převléknu,“ hlesla jsem s hlasem znatelně se chvějícím od strachu.

„Dobrá,“ usmál se mile. „Bello, Carlisle mi říkal, že se nemáš bát, není to prý nic vážného, ale jistota je jistota,“ dodal chlácholivě, aby mě uklidnil, a trošku se mu to i povedlo, ale opravdu jen maličko.

„To je pravda,“ broukla jsem chápavě, zatímco mi můj upír pomáhal z postele a řekla bych, že až moc ochotně.

„Ehm,“ odkašlal si dost nápadně hned poté, co jsem se alespoň decentně oblékla.

„Copak?“ zvedla jsem k němu překvapené oči. Tohle Edward moc často nedělal. Vypadal tak nejistě a rozpolceně.

„Víš… Myslela jsi to vážně? Teda já vím, že ano, jen… Chtěl jsem pouze vědět, jestli se mi to třeba jen nezdálo, nebo si mi to neříkala ze spánku,“ vysvětloval mi rozpačitě a neurčitě, i tak jsem s jistotou věděla, na co se ptá. Na moje – Miluji tě.

„Absolutně,“ pronesla jsem hrdě a samovolně pozvedla i bradu. Jen ať si zkusí cokoliv namítnout nebo to nějak zbytečně rozebírat. „Miluju tě, Edwarde,“ pověděla jsem jasně to, co před pár hodinami, a tentokrát – řekněme – při vědomí. A než jsem stihla lamentovat, že jestli mi třeba nevěří… už mě vášnivě líbal. Tak, jako by na tom záleželo naprosto všechno, i jeho život.

„Že ti to ale trvalo,“ postěžoval si na oko dotčeně, jakmile se ode mě odtáhl jen natolik, aby mi mohl pohodlně koukat do obličeje.

„Však to znáš. Kdo si počká, ten se dočká,“ dobírala jsem si ho, přesto jsem ta slova myslela smrtelně vážně. On se opravdu dočkal, protože přečkal to předešlé šílenství, třebaže jsme spolu začali chodit teprve nedávno. Jen čtyři a půl měsíce zpátky. A teď už jsme tři měsíce z toho dokonce svoji. Všechno se to semlelo takovou rychlostí, jakou se obvykle přiřítí hurikán. Vlastně Edward se přesně takhle objevil.

Z ničeho nic se rozletěly dveře ložnice a dovnitř vtrhla ta moje malá dělová koule. Nadšením skoro poskakovala, když mě dole tahala za látku kalhot.

„Mamííí,“ zapištěla hlasitě a moje sluchovody právě skučivě zaúpěly nad tímhle zákeřným útokem.

„Co je, miláčku?“ ptala jsem se jí, zatímco jsem si k ní dřepla. Chtěla okamžitě do náruče, ale tomu zamezil její tatínek, když se k ní natáhnul a vzal ji k sobě.

„Já chci maminku,“ stěžovala si ta malá bojovnice.

„Renesmé,“ pověděl Edward otcovsky, takovým vážným a seriózním hlasem, „přece jsme si to už vysvětlovali, že se na maminku věšet nemůžeš. Nemůže tě teď nosit v náručí, kvůli miminku uvnitř, víš? Mohlo by pak zmizet a to ty přece nechceš, ne?“

„Ne,“ hlesla moje dcera udolaně. „Jen jsem ji chtěla obejmout,“ objasnila pro pořádek.

Tak jsem se k ní natáhla, aby mě mohla chytit okolo krku a obejmout, zatímco její váhu stále držel Edward. Celá nadšená mě málem přidusila, protože to moje třeštidlo, s tím jak rostlo, získávalo také úměrně na síle. Opusinkovala mi tváře, nos, čelo, no prostě naprosto všechno. Nakonec si ještě táta musel kleknout, aby mohla dát pusinku na bříško. Vytáhla jsem si tričko a nechala ty dvě malé teplé packy nalepené na už celkem velké vyboulenině mého podbřišku. Renesmé mi to posázela pusami i tam. Napadlo mě, jestli to náhodou neviděla u svého otce.

Edward to totiž dělal dost často.

Teď víc, protože dřív jsem mu toho moc nedovolovala.

„Beruško, maminka se přijde podívat na ten domeček až za chvilku, ano? Teď se jí musí dědeček Carlisle podívat na bříško, víš?“ povídal stále rozvážným a rozumným hlasem naší princezně tatínek.

„Bolí tě?“ Otočila se s tou otázkou přímo na mě, očička naplněné nevyřknutou obavou.

„Ne, jen mě zkontroluje a pak se hned přijdu podívat na to, co sis vybrala, platí?“

„Platí,“ souhlasila vřele. „Tak já to tam půjdu ještě upravit,“ dokončila nakonec zamyšleně s ukazováčkem zapíchnutým pod bradičkou a nepřítomným pohledem.

Naše maličká už dva měsíce dokázala mluvit bez sebemenších problémů a to její roztomilé pošišlávání se vytratilo. Na jednu – skrytou – stranu mě to malinko mrzelo, ale na tu druhou jsem byla nevýslovně šťastná, jak mi to sluníčko krásně roste.

Na chodbu jsme vyšli společně, Edward stále nesl naši čiperku v náručí a odloučil se ode mě jen na okamžik, kdy odnesl Nesí do jejího pokojíčku. Až do přízemí se ke mně neslo jeho kázání, aby nezlobila a hezky si hrála. Jako by všechny předešlé lumpárny nevzešly právě z těch jejích počestných her.

V tichosti jsem vklouzla do Carlisleovy pracovny. Už tam na mě čekal a tvářil se jako obvykle. Buďto na sobě obavy nechtěl nechat znát, nebo se nebylo čeho bát. Hlasovala jsem spíš pro tu druhou možnost a doufala, že je správná.

„Ahoj Bells, tak jak se dneska cítíš?“ zeptal se hned, co mě shrnul rychlým pohled od vrchu až dolů.

„Skvěle,“ odpověděla jsem popravdě.

„To je dobře,“ dodal vřele a hezky se na mě přitom usmíval. To už se v téhle provizorní ordinaci objevil i Edward. Vešel bez zaklepání a i hned se přemístil až ke mně. „Tak se polož támhle,“ ukázal Carlisle na bílé lehátko, „a začneme. Nemusíš se ničeho bát, není to nic vážného, ale mám takovou –“ upřeně se na mě přitom zadíval, „– teorii.“

Jakmile jsem byla na místě, Edward zapnul monitor a nanesl mi na břicho ten nepříjemně chladivý gel.

„Neboj se, lásko,“ promluvil na mě konejšivě můj manžel, když si všimnul mého upřeného, až rentgenového pohledu na podbřišku. Co se to s mým tělem dělo?

Nebo spíš, co se to tam uvnitř dělo?

„Já se nebojím,“ osopila jsem se na něj hnusně, ale… Copak to takhle dokola nepapouškovali jen proto, že tu byl opravdu nějaký vážný problém?

„Bello,“ napomenul mě káravě Edward, zatímco podával svému otci tu věcičku, kterou mi měl zas jezdit po břiše. Vydechla jsem, abych z těla vyhnala veškerou nervozitu a napětí, ale marně.

„Tak co to je?“ obořila jsem se pro tentokrát na oba dva a s nervy už opravdu na krajíčku. Nakonec jsem se však zaměřila na mého vykutáleného muže. „Ty už to jistě dávno víš a stejně mi to nechceš říct! Styď se!“ nařkla jsem ho pohotově. Vždyť četl myšlenky… Naštval mě.

Koneckonců jsem byla těhotná, a tudíž měla nárok na výkyvy nálad, no ne? A ještě když mě takhle napínali…

„Ne, nevím to ani já. Carlisle si hlídá myšlenky… viď, tati?“ dodal mírně vztekle. S vytřeštěnýma očima jsem se otočila na mého tchána, ale zdál se mi být až příliš vyrovnaný.

„Nemusíte se bát, pokud se moje podezření potvrdí, pak to bude příjemné překvapení pro vás oba.“

„Vážně?“ vybafnul Edward nevěřícně a podle mě už si v duchu studoval všechny alternativy.

„Tak jdeme na to?“ ozval se opět Carlisle, ale tentokrát už mírně netrpělivě.

„Jo.“

„Ano,“ uvolil blahosklonně Edward. Tvářil se napjatě a já bych teď dala nevím co za to, jen abych mu mohla nahlédnout do hlavy.

„Takže, Bello, tentokrát budu malinko víc tlačit, tak se nelekej, ano?“

„Tak jo, ale –“ Carlisle mě pohotově umlčel tím, že mi obratně skočil do řeči.

„Jestli se tohle potvrdí…“ odmlčel se nadšeně. Pomalu mi začínalo docházet, že to možná tak zlé, jak se to dělá a tváří, ani nebude.

„Cože?“ vydechl z ničeho nic překvapený Edward a zmámeně mi přitom koukal na břicho. 

„Vždyť tam nebylo nic vidět, ani na testech,“ zhodnotil ihned pohotově. Pochopila jsem, že ho asi Carlisle pustil do hlavy nebo si zapomněl chránit myšlenky.

„Dřív ne, teda testy měly pokaždé malinko vyšší hCG, ale ty poslední mluví jasně. Nevím, jak se tohle povedlo, že jsme to na ultrazvuku nepoznali dřív, jenomže…“ Znovu myšlenku nedokončil a raději mi začal sondovat po břiše.

„Tak?“ promluvil nedočkavý Edward už po jedné jediné vteřině ticha.

„Vydrž,“ napomenul ho otec mírně popuzeně, přesto se nepřestával radostně usmívat. „Vidíte? Na monitoru jde stále vidět jen jedno, ale já bych vsadil krk na to, že…“ Znovu se nerozhodně odmlčel, jako by hledal ta správná slova, která nakonec i našel. „Bello, myslím, že čekáš dvojčata,“ vybalil to na mě bez servítků. „Gratuluji,“ dodal rozzářeně.

Němě se mi údivem doširoka otevřela pusa a jen jsem nevěřícně zamrkala. Dvojčata? To jako vážně? Jestli je tohle jen nějaký nevyzrálý, nejapný vtípek, pak ty dva aktéry vlastnoručně uškrtím… Bohužel to tak ale nevypadalo.

„Netuším však, jak je možné, že to druhé nevidíme. Buď už v děloze používá dar, nebo… Ne, není myslitelné, aby ho to první takhle dokonale překrývalo, i kdyby bylo o hodně menší. Tohle je nejmodernější ultrazvuk,“ brebentil si spíš sám pro sebe Carlisle. "Ani srdíčko..."

Celá zmatená jsem fixovala Edwarda a on na oplátku mě. Ani jeden jsme nevěděli, co v téhle chvíli říct. Alespoň já určitě ne. Nic mě totiž nenapadalo. Dvojčata? Ozvalo se mi už podruhé v hlavě, následované představou rozdvojené, čiperné Renesmé a jejích četných lumpáren.  

Vždyť tohle se nebude dát zvládnout! hysterčilo už dopředu moje vyděšené podvědomí, které se teď beznadějně choulilo v nejvzdálenějším koutu mé mysli. Děsilo se. A já s ním. Než jsem si však stačila jakkoliv nahlas – alespoň z principu – postěžovat, Edward se už ke mně celý nadšený hrnul, a i před jeho otcem nás spojil v jednom z nejlaskavějších polibků, který mi kdy dal. Dlaní mi přitom hladil i to nagelované břicho.

„Miláčku, ty se teda nezdáš,“ doplnil pobaveně, hned co se zas odtáhl.

„Já?“ protestovala jsem hlasitě. „Já se tolik nesnažila!“

„Ale ano, úplně dvojnásobně, pokud si ještě dobře vzpomínám,“ pochechtával se rozjařeně. Štěstí společně se spokojeností se na jeho tváři snad ještě multiplikovaly.

„Edwarde!“ napomenula jsem ho vážně. Byl tu i jeho otec a on tady žertuje o… o té mojí bývalé… indispozici. Tsss! Zatvářila jsem se uraženě. Do hovoru se však opět zapojil Carlisle.

„Když se nad tím tak zamyslím, Bello, tak u Renesmé jsi nikdy až tak šílenými ranními nevolnostmi netrpěla, pokud si dobře pamatuji. I ty extrémní výkyvy nálad byly méně časté. Děloha je jednoznačně větší, třebaže je to už druhé, ale začínáš se kulatit a to jsi teprve ve čtvrtém měsíci. Pak taky únava a jídlo. Musíš více spát, cítíš se unavenější než dřív a máš větší chuť k jídlu, i když to jsi v prvním trimestru až tak neměla –“

„A pokud ano, stejně to ve mně moc dlouho nevydrželo,“ dodala jsem sama. Vzpomínky na záchodovou mísu – když jsem to stihla – jsem měla ještě v živé paměti.

„Trápí tě ještě něco?“

„Já nevím,“ zamyslela jsem se. „Všechno to, co už jsi řekl. Možná ještě… mám tak trochu přecitlivělá prsa,“ prohodila jsem nejistě a oba pohledy mi sklouzly právě tím směrem. Jeden zůstal krásně zlatavý, ale ten druhý okamžitě ztmavnul. Kdesi hluboko uvnitř mě to nepředstavitelně potěšilo.

„Všechno to jednoznačně ukazuje na dvojčata,“ dokončil Carlisle vědoucně.

Edward už mi papírovou utěrkou horlivě stíral gel. Podle mě do toho vkládal až přílišné nadšení, protože ten jeho skoro hrůzostrašně široký úsměv by nešel přehlédnout ani z pořádné dálky.

„Dvojčata,“ zhodnotila jsem lehce bezbarvě, ale všemožné představy dvou nezvladatelných neposedů se mi prozatím nepřestávaly prohánět hlavou jako nějaká nezadržitelná vichřice. Pak jsem se ale podívala na Edwarda, do těch jeho hřejivých a milujících očí a měla jsem ve všem ihned jasno. Byli jsme na to pro tentokrát dva. Nebyla jsem sama.

Vlastně už nikdy nebudu…

„Dvojčata,“ zopakoval hrdě Edward a div pyšně nepnul hruď kupředu. Musela jsem se tomu jeho počínání pousmát. Bylo to jak vtipné, tak i k sežrání. Z nás dvou ten nadšenější tu byl právě on.

A pak mě to trklo jako blesk z čistého nebe.

Ano… Spolu zvládneme naprosto všechno.

Bylo to jasné a čisté jako křišťál.