Houslistka 60. kapitola

Seznamte se v Belliných vzpomínkách s jejím prvním trimestrem… ;) A nejen s tímhle obdobím. Vracíme se totiž i k oblíbenému – Miluji tě.

Bella

Přišla jsem si naprosto hloupě. Chtěla jsem Edwardovi říct už dávno, co k němu skutečně cítím, ale pokaždé jako by mi ta slova odumřela na cestě ven nebo se zastavila přímo na špičce jazyka a dál to prostě nešlo. O to víc mi bylo zle a trapně z toho, že on už od Jaspera pravdu dávno znal. Věděl, že ho miluju. Tak copak bylo tak těžké… to říct i nahlas?

Pro mě bohužel ano.

Promilovali jsme s Edwardem celé dopoledne a pak i začátek odpoledne. Bylo to úžasně unavující a uklidňující. Naplňující spojení dvou stále lehce rozpolcených duší. Tohle bylo to pravé dokazování si vzájemné lásky. Nešlo se přetvařovat. Četli jsme si to navzájem v očích, v němých úsměvech, laskavých a žádoucích dotecích a v procítěném milování. Ne, tohle jednoznačně nebyl žádný živočišný sex. Nakonec jsme si dali i společnou sprchu, u které šlo o všechno jiné jen ne o mytí, ačkoli se koneckonců dostalo i na to. Můj manžel se mě neustále snažil přesvědčit o své nehynoucí lásce, a já mu to baštila úplně všechno, vlastně… bylo to oboustranné. Kde jsem meškala slovně, dorovnávala jsem gesty.

Tak proč se mi občas ještě zdávalo o tom, jak se mi společně s Tanyou vysmívají? Proč tu byly ty trýznivé sny, kde mi Edward buď bral děti, nebo mi říkal ty nejhorší možné věci?

Z jakého důvodu mě to nenechávalo na pokoji?

Nerozuměla jsem mému zmatenému podvědomí.

Ani těm odporným snům.

Sám Jasper, když cítil mé rozpory a nejistotu, mi už tolikrát zas a znova opakoval, že mě Edward opravdu miluje. Tak, jak to umí a může jen upír. Co se mnou tedy bylo špatně? Možná jsem potřebovala jen čas? Možná šlo o to, abych se skutečně přesvědčila, že mi můj muž nelže a nevymýšlí si? Třeba jsem se už nechtěla znovu spálit, a to i přes neustálá ubezpečení všech z jeho rodiny. A i kdybych jim věřit nechtěla, protože to byla především – jeho – rodina, tak u Jaspera se to nedalo. Byl jako můj skutečný bratr. Věděl, co chci, co potřebuju, a vždycky tu pro mě byl a přišel, když jsem to potřebovala.

On by mi nikdy nelhal.

A byl to právě Jazzy, kdo mě ujišťoval, že jeho pocitový radar nedokáže oblafnout nic, ani vykutálený Edward, přesto… se moje podvědomí zdráhalo uvěřit.

Komukoliv.

„Bello?“ špitnul mi Edward do ucha, a tím mě probral z lehkého podřimování a rozmýšlení. 

Nahou hrudí se těsněji nalepil na moje záda a já na oplátku natiskla zadek k jeho intimním partiím. Dokonale jsme do sebe zapadali. Objímal mě a líbal na levou lopatku, kam s těmi motýlími polibky doputoval až z mého krku. Jeho pravá paže mi nečinně spočívala pod hlavou a levá dlaň se něžně mazlila s  podbřiškem.

„Hmm?“ protáhla jsem rozespale, ale ze vší té námahy se mi pořád ještě klížily oči. Navíc jsem byla poslední dobou – na to, že tohle byl teprve čtvrtý měsíc – až příliš unavená. S Renesmé to takhle nikdy nebylo. To jsem se naopak cítila nepřemožitelná a silná. Odhodlaná čelit komukoliv. Teď jsem navíc byla poloviční upír.

Tak proč všechna ta únava?

Poslední dobou mi přišlo, že kromě mě a Edwarda se tu začaly množit i otázky, na které jsem neznala odpovědi. Druhé těhotenství mě totiž trápilo daleko víc než to první. Ne, že by to nebylo normální, ale čekala jsem, že to bude jednodušší, zvlášť když jsem teď byla o tolik silnější.

Nemělo to být spíše obráceně?

První tři měsíce jsem na sex nedokázala skoro ani pomyslet. Neustále jsem zvracela, dvakrát tak víc, než když jsem čekala Renesmé, a moc nepomáhala ani čerstvá krev. Naštěstí to byly už tři týdny, co se mi žaludek usadil a tolik nezlobil. No, i tak se mi zdálo, že mi něco uniká… Bříško bylo daleko větší než při prvním dítěti, a to chvění, které ze mě vycházelo, už začal pociťovat i Edward. Od posledního ultrazvuku se ten prcek uvnitř začal jemně hýbat. Cítila jsem to.

„Už jsi přemýšlela nad tím, co to bude? Jestli holka nebo kluk?“ vyptával se zvědavě Edward.

„Ne, ještě ne, ale… víš? Je mi to celkem jedno,“ vydechla jsem a nahlas zívla. Nedalo se to zastavit.

„Jsi unavená, co?“ zasmál se Edward smyslně, zatímco ta jeho drzá pracka z podbřišku putovala pomalu vzhůru.

„Co myslíš?“ dobírala jsem si ho rozverně. Mohla jsem chtít spát sebevíc, ale kvůli laškování s tímhle sexy upírem jsem ožila – téměř do čilého stavu – skoro pokaždé.

„Asi ano,“ broukl mi tiše přímo do ucha a na to místo mě pak i jemně políbil. Jeho dlaň se mezitím uzamkla okolo mého prsa a mně ze rtů uniklo jen jedno nanejvýš spokojené vzdychnutí.

Nenapravitelná.

„Tak mi pověz, co bys chtěl ty?“ obrátila jsem tu předešlou otázku proti němu. Potutelně se pousmál, jak jsem si všimla, hned co jsem se obrátila tak, abych mu mohla koukat do očí. Třpytily se v nich jiskry absolutního štěstí.

„Abych řekl pravdu, je mi to taky celkem jedno. Jestli to bude další taková neposedná princezna, jako je naše Nesí, nebo čiperný a neposlušný chlapec,“ mluvil zasněně. „Jo, je mi to naprosto fuk. Já… Víš, důležité je, aby to všechno proběhlo v naprostém pořádku. Nechci, abys kvůli mně moc trpěla, i když… Pochybuji, že bez bolesti se to obejde… Bože…“ Teď se Edward sklíčeně mračil a umanutě, pozorujíc linii mého nosu, se rukou z ňadra přesunul k mojí tváři. „Možná jsme si měli dávat pozor?“ zasípal najednou celý udolaný. To ho tedy napadlo velmi brzy. „Ze začátku mi to ani nepřišlo pořádně na mysl, protože jsem měl hlavu plnou toho, jak krásné to bude, až tu s tebou budu během druhého těhotenství a pomůžu ti se vším, jak jen to dokážu, ale… Co když jsme udělali chybu?“

„A tohle má být jako ta tvoje pomoc?“ prskla jsem dotčeně. Políbil mě na špičku nosu. „Protože pokud ano, tak ještě že jsi u toho prvního nebyl!“

„Bello!“ oslovil mě káravě.

„Žádná Bella! Bude z tebe otec, tak se vzmuž!“ nakázala jsem mu příkře. „Nechci mít poblíž ufňukanou slečinku, která teď bude opožděně plakat nad rozlitým mlékem,“ durdila jsem se nahlas. „Máš mi být oporou! A pokud vím, tak to budu já, kdo si bude muset projít… porodem!“ ukončila jsem rázně.

„Právě,“ zabručel protestně.

„Tak o co ti jde?“

„No, o to, že budeš trpět,“ osvětlil mi.

„Kdybych se bolesti chtěla vyhnout, pak by ani náhodou nebyla Renesmé,“ dodala jsem rázně. 

„To bys chtěl? Neexistovala by. A co to naše nenarozené? Nechceš, aby bylo? To sis měl, chlapče, rozmyslet dřív! A pokud mi paměť ještě dobře slouží, pak jsi to byl zrovinka ty, kdo mě přesvědčoval k dalšímu,“ zakončila jsem celá rozohněná s tvářemi, které byly už výhružně nafouklé.

„Vůbec jsem to takhle nemyslel a ty to víš, Bello,“ konstatoval klidně.

„Co mám vědět?“

„Že bych to nikdy nechtěl. Miluju tebe, Nesí a už i toho drobečka uvnitř, jen… Prostě mám strach, to je všechno. Bojím se o… tebe.“

„Tak se prosím přestaň bát, protože jeden ustrašenec, tedy já, by snad mohl stačit, ne?“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil pochmurně a jeho nepoddajné rty mě políbily do koutku úst.

„Asi?“ ozvala jsem se opět hádavě. Ale copak to nebylo potřeba? Chtěla jsem, aby mě podržel, aby mi pořád dokola opakoval, jak to bude všechno v pořádku, a hlavně aby mě rozptyloval přesně tak, jak to dělal doposud. Nic víc jsem vlastně ani nepotřebovala.

Naše maličká se už na miminko nevýslovně těšila. A to tak, že chtěla spávat s námi pro případ, že by se to malé začalo klubat na svět. Emmett a ty jeho pohádky před spaním udělaly své.

„Fajn, tak máš úplnou pravdu. Budu silný a budu tě podporovat,“ slíbil odhodlaně s jistým úsměvem. Odlehlo mi téměř okamžitě.

„Děkuju.“ Přitulila jsem se k němu co možná nejblíže a zhluboka se nadechla. Edwardova vůně mě uklidňovala a jistojistě to samé platilo pro drobečka uvnitř. I jeho hlas. Pokaždé když tenhle upír promluvil, ten dole se začal okamžitě chvět. Ty spokojené vibrace se mi rozlévaly do celého těla, ale kolem páteře to bylo asi nejsilnější. Teprve jsem si na to zvykala. Bylo to jen pár dní, co tohle jemné pohybování začalo.

„A teď už spi,“ pověděl sladce, zatímco jsem si opět zplna hrdla zívla. „Unavená máma je protivná máma,“ dodal s takovým vtipným akcentem.

Škaredě jsem se na něj zamračila, abych mu dala dost jasně najevo moje rozpoložení, ale pravdou bylo, že v prvních třech měsících jsem byla doslova hysterická. Takovou hlášku bych nepřešla bez pořádně hysterické scény. Hormony mi bláznily třikrát víc než nyní a pořád jsem nechápala, jak to upíři okolo mě mohli přežít ve zdraví, a hlavně Edward.

A pořád tu byl, i přesto, jak hnusně jsem se k němu předešlé týdny a měsíce chovala.

Všechno to začalo až po našich líbánkách. Hned pár dní nato, co jsme se vrátili z ostrova, mi začalo vadit naprosto vše. Pomalu i to, že Edward dýchal. Pocítila to na vlastní kůži i moje malá Nesí, když jí najednou maminka přestala spoustu věcí tolerovat a nepřešla to jen mávnutím ruky. Samu sebe jsem v tom období pořádně nechápala a dost často i nesnášela. Ubrečený uzlíček nervů, kterého trápily pořád ty stejné sny. Edward a jeho záletničení. V mnoha nechutných představách jsem tehdy spatřovala právě Tanyu.

Když jsem se pak vzbudila, brečela jsem jako fontána a na všechny jen štěkala. Na Edwarda především. Párkrát jsem mu dokonce řekla, ať táhne za tou jeho upíří ‚kurvou‘. Dost silná slova, protože jsem takhle nikdy nemluvila, ale ze mě to přímo prýštilo. Kousavá, uhádaná a výbušná. Nebezpečný a hořký koktejl, který si hlavně Edward musel vypít až do dna.

Ke cti jsem mu musela přičíst i to, že na mě nebyl hnusný ani jednou. Pokaždé když jsem mu vmetla do tváře, ať si jde za Tanyou, si jen vztekle zkřížil ruce na prsou, ale prozíravě mlčel. Já ho ještě popostrkovala přes okraj slovy jako: ‚Na co čekáš! Tak táhni! Stejně chceš být právě tam!‘ nebo ‚Vím, že ji chceš! Nemusíš tu zůstávat se mnou, beztak ke mně nic necítíš!‘ Všechno to ze mě lítalo v uječených větách, které jistě slyšel celý barák.

Teď jsem se za svoje labilní výlevy nepředstavitelně styděla.

Ani zdaleka to však nebylo všechno odporné, co jsem mu v tom období řekla. Znovu jsem mu nespočetněkrát vyčítala to, co mi udělal na škole. To, že mě přivedl do jiného stavu a zmizel. Před ničím jsem se nezastavila a nic mi nebylo svaté. Vytáhla jsem na povrch doslova, co se dalo a co mohlo Edwardovi přímou čárou pořádně ublížit. Má slova mířila na srdce. Tehdy jsem si říkala, že upíří stejně žádné nemají, vlastně ano, ale stejně je mrtvé, a že jsou bezcitní.

Netuším, kde se to zlo ve mně bralo, ale nedokázala jsem ho limitovat nebo jakkoli korigovat.

Své si schytal i Jasper, když bránil Edwarda. Byla jsem opravdu krutá.

Znovu jsem s nevolí rozlepila víčka, jen abych spatřila dvě zlatavé karamelky, které mě s láskou stále sledovaly. Pousmála jsem se a Edward mi to oplatil. Z té nezměrné lásky, co jsem pro něj uvnitř měla, se mi sevřelo srdce a jícen. Zasloužil si to všechno slyšet přímo od zdroje. Za to, co se mnou přečkal, by měl být prohlášen přinejmenším za svatého. Vždyť bylo i nad mé síly vydržet sama se sebou, natož aby to se mnou přečkal tenhle sebestředný upír. Přesto to tak bylo. Vydržel všechno.

Oči se mi zaleskly.

„Děje se něco, Bello? Máš bolesti?“ vyhrkl najednou vystrašený Edward. Starostlivě na mě koukal a čelo měl přitom zvrásněné. Staral se. Vždy.

„Ne,“ fňukla jsem. Naklonil se těsně ke mně, natolik, že jsem ho mohla políbit na tu hlubší rýhu mezi obočím. „Jen…“ Dlaní mě něžně vískal ve vlasech a stále dokola se potichu šeptavě ptal, co se děje. „Chtěla jsem se ti omluvit,“ dodala jsem nakonec pevně. Zasloužil si to za to peklo, které si se mnou prožil. A přežil.

„A za co, prosím tě?“ špitl mi konejšivě přímo do ucha.

„Za všechno. Za to, jak jsem se k tobě v předešlých měsících chovala. Za všechno to hnusné, co jsem ti řekla a –“

„Vždyť já vím, že jsi to tak nemyslela,“ přerušil mě.

„Bohužel ano, byla jsem šílená. Vím, že jsem to nebyla já, ale hormony, přesto… Zčásti to ze mě šlo a pak ty… sny,“ objasnila jsem mu.

„Jaké sny?“

„No, ty, kde odcházíš za…“ Nemusela jsem to ani říkat nahlas, Edward věděl okamžitě, o kom mluvím. Zatvářil se ublíženě.

„Miláčku, vždyť víš, že je to nemožné. Miluju jen tebe a napořád,“ pověděl zase to samé. To, co mi říkával neustále, a já… Popravdě? Začínala jsem mu pomalu skutečně věřit. Žádné chvilkové nadšené uvěření pravdy, kterou stejně později zavrhnete. Ne. Tohle bylo to trvalé, to, které cítíte po celém těle a hlavně v srdci. Absolutní poznání. Prohlédnutí.

S dalším popotáhnutím jsem souhlasně pokývala. Edward se krásně usmál. Nikdy jsem totiž jeho vyznání nekomentovala. Zprvu mě to samozřejmě těšilo, ale pak přišly pochyby. Teď tu nebyla žádná. Po tom, čím si se mnou prošel… Za tím opravdu muselo něco být.

Musel mě milovat.

Skutečně. A já konečně taky našla tu pravou chvíli.

Pohladila jsem ho po tváři, podívala se mu do očí a udolala jedno neodbytné zívnutí.

„Miluju tě, Edwarde,“ pronesla jsem tiše. „Tak strašně moc tě miluju,“ dodala jsem vážně. On mě jen omráčeně sledoval, zcela imobilizovaný, ani nemrkal. Jeden koutek mi vyskočil vzhůru a uvnitř těla se mi rozhostil překrásný mír. Bylo to venku. Pravda. Únava na mě díky tomu dosedla o to silněji, takže stačilo jen zavřít oči a v tu ránu jsem se propadla do říše snů.

Poslední věty, které mě tam pronásledovaly jako ozvěna, byly:

„Přece teď nebudeš spát,“ hlesl rozechvěle Edward. „Ne po tom, co jsi mi teď řekla,“ namítal ještě jeho už vzdalující se hlas.

Usínala jsem opravdu na výsost spokojená a s vědomím, že je všechno na tom správném místě.

Tak, jak má být.